Vyslání vlastních zaměstnanců je v řadě případů výrazným zjednodušením oproti možnosti působit na zahraničním trhu jako zaměstnavatel. V ČR neexistuje žádná zákonná ohlašovací povinnost, na základě které by bylo nutné před vysláním zaměstnance hlásit ho na celní nebo jiný specializovaný úřad. Přesto je vyslání spojeno s řadou pravidel a legislativních omezení, které je nutné před vysláním zaměstnanců znát pro zamezení sankcí ze strany kontrolních orgánů ve státě vyslání i kvůli hladkému průběhu pobytu zaměstnanců na území jiného členského státu.
Na základě Směrnice EP a Rady 96/71/ES o vyslání pracovníků v rámci poskytování služeb je kromě podmínek stanovených lokální pracovní smlouvou nutné u zaměstnanců vyslaných k výkonu činnosti do ČR dodržet i ustanovení českého zákoníku práce zejména v oblasti maximální délky pracovní doby a minimální doby odpočinku, minimální délky dovolené, výše minimální mzdy a příplatky za práci přesčas, bezpečnost a ochranu zdraví při práci nebo podmínky rovného zacházení se zaměstnanci. To ale neplatí, pokud je v některé z oblastí legislativa domovského státu pro zaměstnance příznivější, přičemž se každý nárok posuzuje samostatně. U některých nároků se tak může postupovat dle legislativy domácího státu, u jiných dle pracovněprávní legislativy státu výkonu činnosti. Pro rok 2017 je v ČR pro nekvalifikované profese minimální výše mzdy 11.000 Kč, na rok 2018 se zvyšuje na 12.200 Kč. U řady zaměstnání je ale zákonem stanovena vyšší, tzv. zaručená mzda, kterou zaměstnavatel musí vyplácet. Ta zohledňuje složitost, namáhavost a odpovědnost dané práce.
Dalším aspektem souvisejícím s vysláním je oblast zákonného pojištění. U států krytých koordinačními nařízeními EU je hlavním principem příslušnost k předpisům sociálního a zdravotního pojištění pouze jediného státu a je možné využit institut vyslání. Díky tomuto institutu může vyslaný zaměstnanec při splnění určitých podmínek zůstat v systému sociálního zabezpečení domovského státu i při dočasném výkonu práce mimo území státu, v němž je pojištěn. Nařízením EP a Rady č.883/2004 je možné ustanovení o vyslání využít při vyslání plánovaném maximálně na dobu 24 měsíců. Toto pravidlo ovlivňuje, kam zaměstnanec a zaměstnavatel platí zákonné platby sociálního a zdravotního pojištění, ale nepřináší omezení v možnosti zaměstnance (a případně jeho nezaopatřených rodinných příslušníků) čerpat v případě nutnosti zdravotní péči ve státě vyslání. Při využití institutu vyslání je nutné se spolu s vyslaným zaměstnancem obrátit na instituci zajišťující sociální zabezpečení a požádat ji o potvrzení příslušnosti k systému sociální a zdravotního pojištění jednoho ze států, a to prostřednictvím formuláře A1.
Pokud jde o daň z příjmů, je nutné postupovat podle příslušné smlouvy o zamezení dvojího zdanění, na základě které se určí daňové rezidenství vyslaného zaměstnance a možnost vzniku stálé provozovny pro účely daně z příjmů. U daňových nerezidentů jsou předmětem daně pouze jejich příjmy ze zdrojů na území ČR, u daňových rezidentů zde podléhají zdanění jejich veškeré příjmy. Pokud vznikne na základě smlouvy nárok na zdanění v ČR, bude příjem zaměstnance zdaněn 15 % daní ze závislé činnosti a pokud jeho roční příjem přesáhne částku 1.355.136 Kč v roce 2017 (1.438.992 v roce 2018), bude příjem nad tuto hranici podléhat ještě solidárnímu zvýšení daně ve výši 7 %. Základní částka pro výpočet daně ze závislé činnosti ale není jen hrubá mzda. Ta se zvyšuje o pojistné placené zaměstnavatelem ve výši 34 %. Reálné zdanění se tedy pohybuje kolem 20 %, pokud příjem zaměstnance není tak vysoký, aby podléhal solidárnímu zvýšení daně. Vedle toho má každý zaměstnanec nárok na slevu na poplatníka ve výši 24.840 Kč ročně, a pokud se jedná o daňového nerezidenta, musí 90 % jeho celosvětových příjmů pocházet ze zdrojů na území ČR, aby měl nárok na ostatní slevy na dani. Zároveň je důležité určit, zda se zahraniční zaměstnavatel stává podle české legislativy plátcem daně a vzniká mu tak povinnost srážet svému zaměstnanci daň nebo zálohu na daň nebo zda tato povinnost zatíží samotného zaměstnance.
V případě, že půjde o vyslání ze států mimo EU, bude řada aspektů řešena podobně dle smluv o zamezení dvojího zdanění, neexistuje ale sjednocující předpis o oblasti zákonného pojištění a dopady je nutné ověřit v bilaterální smlouvě o sociálním zabezpečení uzavřené mezi ČR a vysílajícím státem, pokud tato smlouva existuje.
Uvažujete-li tedy o vyslání svých zaměstnanců do ČR, rádi Vám pomůžeme zorientovat se v související legislativě a společně najdeme nejlepší možné řešení.
Autor: Jana Heranová, Manažerka personálního a mzdového poradenství, Moore Stephens
